Regionální pracoviště

Ve smyslu Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice, schválené usnesením vlády ČR č. 571 ze dne 11. 6. 2003, části B/4.2.6 byly v Moravskoslezském kraji funkcí Regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu pověřeny dle své územní působnosti dvě odborné instituce – Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace a Muzeum Těšínska, příspěvková organizace.

Regionální pracoviště pro tradiční lidovou kulturu (dále jen Regionální pracoviště) v Muzeu Těšínska je odborným garantem péče o tradiční lidovou kulturu v rámci své územní působnosti v daném regionu. Je pověřeno funkcí informačního, školícího a metodického pracoviště. Provádí dokumentaci tradiční lidové kultury a koordinuje její provádění na území Moravskoslezského kraje. Shromažďuje doklady o mimořádně hodnotných a jedinečných projevech tradiční lidové kultury. Spolupracuje při identifikaci a zpracování záznamů o jevech tradiční lidové kultury. Poskytuje informace veřejnosti.

Předkládá návrhy na udělení titulu „Mistr tradiční rukodělné výroby Moravskoslezského kraje“ podle pravidel schválených usnesením rady MSK č. j. 107/8292 ze dne 23. 8. 2016.

Předkládá návrhy do celostátního seznamu na udělení titulu „Nositel tradice lidového řemesla“.

Podílí se na tvorbě a vedení Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje (dále jen Seznam). Předkládá návrhy na zápis do krajského Seznamu podle metodického pokynu, schváleného usnesením rady MSK č. 111/8592 ze dne 4. 10. 2016.

Předkládá návrhy na zápis do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.

• Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v Moravskoslezském kraji na léta 2016 až 2020
• Pravidla pro udílení titulu „Mistr tradiční rukodělné výroby Moravskoslezského kraje
• Metodický pokyn pro tvorbu a vedení Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje

Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice

Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na léta 2016 –2020

Důležité webové odkazy z oblasti tradiční lidové kultury

www.mkcr.cz
www.nulk.cz
www.lidovakultura.cz
www.lidovaremesla.cz

Metodický pokyn pro tvorbu a vedení Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje schválila rada Moravskoslezského kraje dne 4. 10. 2016, č. 111/8592. Jako první byly zapsány nemateriální statek „Jízda kolem osení v Lukavci u Fulneku“ současně s tancem „Ověnžok“. Zapsání schválila rada Moravskoslezského kraje dne 10. 10. 2017 usnesením č. 22/1949.

Muzeum Těšínska dosáhlo zapsání svérázného horalského tance ověnžoku na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje. Naše žádost byla schválena Radou Moravskoslezského kraje 10. října 2017. Tento unikátní tanec byl rozšířený v horské oblasti Jablunkovska a Třinecka v první polovině 20. století. Dnes mu hrozí vymizení, udržují ho už pouze regionální folklorní soubory. Muzeum Těšínska usiluje o rozšíření tohoto archaického tance, například v roce 2016 proto pořádalo díky podpoře ministerstva kultury zvláštní taneční kurz.

Ověnžok je typický točivý tanec horalů ze slezsko-polsko-slovenského pomezí (horské části Jablunkovska). Zahrnuje archaické pohybové prvky a skládá se z těchto částí: Po předzpěvu následovalo „zachození“ – obcházení tanečníků kolem sebe volným pomalejším krokem po elipse. Poté se ve dvojici tančilo rychlé zvrtané víření a po něm většinou následovala rychlá dohrávka „kulaný“.

Ověnžok byl nejvýznamnějším párovým tancem slezské goralské oblasti, tančil se při všech příležitostech (obřadní tanec, pracovní forma, taneční hry). Byl spojen s písněmi příslušného charakteru. V 50. letech minulého století Ivo Stolařík zapsal kolem 100 ověnžokových písní (monografie Hrčava). Postupem času se od Hrčavy, Istebné, Bukovce až po Nýdek vytvořily různé taneční formy ověnžoku.

Původně se používal také název „ťelenci“. Dle lidové etymologie byl odvozen od goralských krpců z hovězí kůže, které se na tanec užívaly a musely hodně vydržet. Dalším vysvětlením může být, že tanečníci ověnžoku se musí při tanci pohybovat v prostoru, který není větší než rozložená hovězí kůže. Hudební doprovod obstarává „gajdoš“, dudák, kterého doprovází jeden nebo dva houslisté. Nejznámějšími nositeli této hudební tradice byl na našem území muzikantský rod Zogatů, který stále aktivně přispívá k záchraně této hudební formy.

Tento projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

 

 

V návaznosti na schválení tance ověnžok do seznamu nemateriálních statků (neboli jevů tradiční lidové kultury) byl dalším nemateriálním statkem v oblasti Těšínska nominován tradiční jev „dudáctví“. Zapsán byl na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje na základě usnesení rady kraje č. 72/6511 ze dne 21. 10. 2019.

Dudáctví má na území Těšínska dlouhou tradici, sahá hluboko do historie a je významným prvkem zdejší tradiční hudební lidové kultury. Statek je udržován některými nositeli této tradice, zejména na Jablunkovsku a dochoval se ve vysoké míře autenticity, co se týče hudebního projevu hráčů (gajdošů).

Hra na gajdy se vyskytovala v celé oblasti české části Těšínska a zasahovala i přes hranice států do Polska a na Slovensko. Nástroj je tradičně nazýván gajdy, hráči na nástroj gajdoši. Vyskytovali se na celém území Těšínska a hrávali často ve dvojicích s houslistou. Toto uskupení se nazývalo gajdošská muzika. Gajdoš s houslistou často tvořili nerozlučnou dvojici.

Gajdy jako tradiční nástroj ustoupily již na počátku 19. století v některých oblastech Moravy
a Slezska do pozadí, a to kvůli jejich omezenému tónovému rozsahu, tóninové nepřizpůsobivosti nástroje a z toho plynoucí nemožnosti hrát na ně některé typy lidových písní, které se v novém repertoáru začaly objevovat. K určité obnově dudáctví dochází až ve druhé polovině 20. století, kdy se rozvíjí zájem o folklorismus obecně.

Rysem gajdošské hudby je jednoduchost, s jakou houslista interpretoval daný nápěv, naopak u gajd převažovalo bohaté přizdobování základního nápěvu různými trylky, průchodnými tóny a dalšími melodickými ozdobami. Velký vliv mělo valašské osidlování na počátku 16. století, které se projevuje hlavně v množství salašnických písní. V odlehlých oblastech Hrčavy se díky nepřístupnosti udržela gajdošská muzika ve dvou muzikantech a specifický horský způsob přednesu písní. Slezské gajdy, typické pro oblast Těšínska, jsou laděny v tónině D dur.

V oblasti Jablunkovska dodnes pozorujeme vliv gajdošského rodu Zogatů. Pavel Zogata často hrával se svým otcem, také gajdošem, Jiřím Malyjurkem. Jeho repertoár tvořilo přes 300 písní. Jeho syn, gajdoš Vladimír Zogata, se zabýval rovněž výrobou gajd.

Tento projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

 

 

 

Dne 29. 3. 2021 schválila rada kraje usnesením číslo 13/784 zápis nemateriálního statku „Stavění máje na Těšínsku“ do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje.

Stavění májek patří podobně jako pálení ohňů ke starým letničním obřadům. Jejich původ lze přičíst předkřesťanské magii, symbolice růstu a plodnosti. Stromky a zelené větve měly přivolávat vláhu a ovlivňovat počasí. Májka chránila dům rovněž před nepříznivými silami. Na Těšínsku je tento zvyk i dnes velmi rozšířen, májky se staví každý rok na přelomu jara a léta. V některých obcích se vztyčují již v předvečer 1. května, tzn. 30. dubna, někde až 1. května. Májky neboli moje pak většinou stojí na svém místě do konce května, kdy bývají slavnostně skáceny. Organizátory stavění májí bývají obce, sbory dobrovolných hasičů, folklorní soubory, zahrádkáři nebo i jiné menší sousedské skupiny. Stejně jako v minulosti se i dnes staví máje soukromé. Mladý muž staví obřadně májku před domem své budoucí ženy, chlapec vztyčuje strom pro svou dívku. Dává tím veřejně najevo, že si tuto dívku vybral a chce si ji vzít za ženu. Dá se tedy říci, že jde o zvyk individuální i kolektivní. Obecní májky se staví na oslavu prvního máje. Bývají na veřejných místech – na návsi nebo náměstí, před budovou školy nebo kulturního domu, na hřišti. V některých obcích také na střeše hasičské zbrojnice. Z historie známe i máje hanlivé, na které se přivazovaly staré hrnce nebo boty.

Kromě samotného vztyčení stromu jsou důležité i přípravy. Dopředu se vybere strom, nejčastěji smrk. Musí být dostatečně rovný, vysoký a silný. Muži strom porazí. Na místě ho očistí od kůry a větví – pomocí łodky a pořizu a přemístí na určené místo. Někde jsou máje z estetických důvodů ze dvou částí. Kmenová část je z jehličnanu a na ni se nahoře připevní březový stromek nebo ozdobný jehličnatý kruh. Ten se zdobí stuhami, šátky, proužky papíru nebo krepovými květy. Pod vrcholek se někdy upevňuje láhev s pálenkou. Na Těšínsku bylo v minulosti obvyklé stavět i několik májů v jedné vesnici. Například když bylo v domě více svobodných dívek, tak pro každou z nich podle velikosti či podle stáří.

Dříve se ke zvedání máje používaly hrábě, žebříky nebo tyče opatřené smyčkou lana – kleščiny. Dnes se stále častěji z bezpečnostních důvodů používá těžká technika. Máj se zapouští do jámy, která se buď vyhloubí každý rok na jiném místě, nebo je již na stálo opatřena kovovou či betonovou trubkou v zemi. Muži máj postupně zvedají a následně podpírají pomocí klínů. Pod májem se dříve pořádaly taneční zábavy. Chlapci drželi u májky noční hlídky, aby ji mládež z okolních vesnic neukradla nebo nepodřezala. To bylo považováno za velkou potupu pro celou mužskou část vesnice. V současnosti se už máj tolik nehlídá a nedochází tak často k půtkám nebo jiným konfliktům. Na konci května nebo začátkem letnic se máj obřadně kácí. V mnoha místech výskytu tohoto jevu akce dále pokračují pálením ohňů a novodobějším zvykem průvodů v maskách strašidel a čarodějnic, což je oblíbeno hlavně u rodin s dětmi.

 

Tento projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.